V posledním zoufalém pokusu, jak mít konečně pokoj od vlastní manželky, se Désiré Cordier rozhodne, že bude předstírat Alzheimerovu chorobu. S precizností sobě vlastní nastuduje projevy této nemoci a dokáže je předstírat tak dokonale, že skončí v zařízení pro dementní pacienty, pryč od všeho, co mu tak pilo krev. Ale za jakou cenu?

Opozdilec - Verhulst Dimitri

Ukázka z textu

Ve svých čtyřiasedmdesáti patřím na geriatrii ve Sněžence k absolutním benjamínkům. Každý, komu je pod osmdesát, je více méně považován za smolaře. Za člověka, kterému matka příroda sice nadělila slušnou mozkovou výbavičku, šikovnou na rozplétání těch nejzamotanějších věcí nebo na ukládání všelijakých vědomostí, bohužel ale s omezenou dobou trvanlivosti.
Vezměte si Etienna Thijse z osmnáctky. Tomu taky není ani pětasedmdesát. Celý život to byl nějaká hlava, profesor biologie, průkopnický výzkum resistence určitých antibiotik a teď blbej jako malovaný sáně. Oblečení si navlíká obráceně, zády dopředu, a vede si album, do kterého si lepí výstřižky z Mňau!, měsíčníku pro milovníky koček. Tristní. A jeho žena, tisíckrát hloupější, leč duševně v pořádku, si to mezitím (kdeže jsem to slyšel?) rozdává s jiným, bývalým řezníkem. Když přijde za manželem na návštěvu, bere s sebou do domova klidně i svého milence. Profesor Thijs si to beztak už neuvědomuje, což nás všechny může jen těšit.

Opozdilec