Proslulý román Iana McEwana byl sice poprvé uveřejněn již roku 1978, od té doby však neztratil nic ze své zvláštní, „nemorální“ naléhavosti.

Čtyři nedospělí sourozenci se po smrti rodičů rozhodnou žít sami a po svém v rodinném domě uprostřed takřka opuštěné příměstské zástavby. Čas peskování a výchovných opatření vystřídala volnost, místo svazujících povinností je teď důležitější hra – hra na dospělé.

Ukázka z textu

Sue se položila na postel, hihňala se a sevřenou pěstí si ucpávala ústa. Julie zapřela dveře židlí. Společně jsme Sue rychle svlékli, a když jsme jí stahovali kalhotky, dotkli jsme se na okamžik rukama. Sue byla dost hubená. Pleť na vystupujících žebrech měla napnutou a hřeben tuhých hýžďových svalů zvláštně připomínal lopatky. Mezi nohama jí rašilo nazrzlé chmýří. Hráli jsme si s Julií na vědce zkoumající živočišný exemplář z vesmíru. Dívali jsme se nad nahým tělem jeden na druhého a hovořili groteskním německým přízvukem. Zezdola se linulo unavené, naléhavé monotónní drmolení matčina hlasu. Julie měla pod očima vysoko vyklenuté lícní kosti, což jí dodávalo vzhled jakési vzácné šelmy. V elektrickém světle byly její velké oči černé. Jemnou křivku úst narušovaly dva řezáky a musela trochu našpulit rty, aby potlačila smích. Toužil jsem zkoumat svou starší sestru, ale pravidla hry nic takového neumožňovala.

Betonová zahrada