Dvanáctý román Chucka Palahniuka je průvodce peklem.

Dvanáctiletá Madison tam skončí údajně kvůli předávkování marihuanou a její soused prý za krádež v supermarketu. A za co půjdete do pekla vy?

Prokletí jsou typicky palahniukovská divoká jízda plná bizarností a úchylností.

Prokletí - Palahniuk Chuck

Ukázka z textu

Pokud se mi nedaří na vás udělat dojem se svou verzí pekla, berte to prosím jako moji chybu. Vždyť co já vlastně znám? Jakákoli dospělá osoba by si nejspíš pustila do gatí, kdyby viděla ty poletující netopýry a majestátní, kaskádovité vodopády smradlavých sraček. Určitě je to jednoznačně moje chyba, protože jestli já jsem si kdy představovala peklo, tak jako ohnivější obdobu klasického hollywoodského nesmrtelného snímku Snídaňový klub, kde, jak se pamatujeme, vystupuje jedna krajně společenská a pohledná roztleskávačka, jeden feťácko-rebelský kluk, jeden přihlouplý svalnatý sportovec, jeden šprt šprtounská a jedna misantropická psychopatka, a všichni jsou za trest zavření v knihovně střední školy na celou jinak obyčejnou sobotu; až na to, že všechny knihy a židle by stály v plameni.

Ano, jste sice naživu a gayové nebo starci nebo Mexičani, a vytahujete se proto na mě, ale vezměte v úvahu, že jsem to vážně zažila, že jsem se vážně probudila první den v pekle, takže mi musíte věřit, že to tu takhle vypadá. Ne, není to fér, ale klidně zapomeňte na ten vyhlášený tunel ostrého, přízračně bílého světla a na to, že by vás s otevřenou náručí přivítali vaši dávno zesnulí blízcí, babička a dědeček; možná takové blažené události hlásí jiní, ale vezměte v úvahu, že ti lidé jsou teď naživu, anebo byli naživu dost dlouho, aby mohli své zážitky vylíčit. A já říkám: oni zažili cosi, čemu se dost jednoznačně říká „zážitky na prahu smrti“. Zato já jsem mrtvá, krev mi dávno vypumpovali z těla a hryžou mě červi. Podle sebe jsem větší autorita. A i když je mi to líto, musím říct, že další lidé, například slavný italský básník Dante Alighieri, jen na čtenářskou obec nakydali štědrou dávku fikaných výmyslů.

Prokletí